Čeští vědci se poprvé významně podíleli na strategii ochrany zubra evropského

Po mnoha desetiletích, kdy počty zubrů díky ochranářským snahám postupně rostly, přišel negativní zlom v devadesátých letech 20. století. „Rozpadl se bývalý východní blok, kde žilo nejvíce zubrů, zanikala chovná zařízení, hroutil se systém ochrany zubry osídlených rezervací, narůstalo pytláctví, to vše se navíc setkalo s opadajícím zájmem zoologických zahrad o chov tohoto druhu. Počty zubrů strmě klesaly. Za pouhých sedm roků mezi lety 1991 a 1998 klesla celosvětová populace zubra téměř o jednu pětinu, zůstalo jich jen 2842 jedinců,“ popisuje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky, jeden z českých spoluautorů dokumentu IUCN.

Kdyby podle něj tento alarmující trend pokračoval, během pár let by se zubr opět ocitnul na pokraji vyhynutí, a proto bylo potřeba důrazně jednat. V této atmosféře vznikal první strategický plán záchrany zubra, který vyšel hlavičkou IUCN v roce 2004. Jeho hlavními tématy bylo zvýšení počtu jedinců, aby se předešlo ztrátě genetické rozmanitosti a počtu chovných stád. Mezinárodní úsilí bylo úspěšné a v roce 2020 již žilo na celém světě 9111 zubrů, z toho tři čtvrtiny ve volné přírodě.

Zubrů je relativně dost, jejich populace každoročně vzrůstá o vyšší stovky jedinců, jsou zakládána nová volně žijící stáda a přibývá takzvaných polodivokých stád. Zubr již navíc není chápán jen jako objekt záchranného programu, ale také jako důležitý nástroj péče o ekosystémy. Svou činností totiž pomáhá vytvářet a udržovat biotopy nezbytné pro existenci řady druhů rostlin a živočichů vázaných na louky a světlé lesy. „Jde o ideální spojení záchrany ohroženého velkého kopytníka s přírodě blízkou péčí o přírodní rezervace. Náš největší savec se vrací do evropské krajiny jako přírodní činitel, se kterým se dlouhodobě počítá. Nahrazuje totiž finančně nákladnou péči pomocí technických zásahů jako kosení luk a kácení náletových dřevin,“ uvedl Jirků.

Návrat zubra do hustě osídlené a intenzivně využívané evropské krajiny však není bez problémů a právě tomu se věnuje publikovaný dokument IUCN nejvíce. „Důležité přitom je, že nejde o problémy technické, hospodářské či bezpečnostní. Zubr je přirozeně plachý a málokdo jej spatří i v místech jeho hojného výskytu. Problém je spíše obrovská byrokratická zátěž v podobě nejrůznějších zákonů a regulací, které se zubra přímo či nepřímo týkají. Legislativa jednotlivých států se ve vztahu k zubrovi často velmi liší a nezřídka si zákony sousedních zemí vyloženě odporují,“ sdělil Jirků.

Dokument IUCN přináší také souhrn nových poznatků o evoluční historii, původním rozšíření a ekologii zubra. Čeští vědci přispěli právě v těchto dosud málo zmapovaných oblastech. „Přinesli jsme zatím nejucelenější přehled evoluční historie a pochopení původního areálu zubra, který kdy byl publikován. Otevírají se tak netušené možnosti, kde všude lze zubra jako původní druh vrátit do přírody. Snažili jsme se vyvrátit dlouho zakořeněné vnímání zubra jako lesního zvířete. Rozlehlé lesní oblasti, do kterých byl zubr po celé 20. století reintrodukován, jsou pro zubra ve skutečnosti jen nouzovým biotopem, který však nesplňuje všechny jeho biologické potřeby. Zubr zjevně potřebuje spíše mozaikovitou krajinu s dostatkem nejen lesů, ale také otevřených biotopů,“ dodal Miloslav Jirků.

Česká republika jde v novém přístupu k návratu zubra do evropské přírody příkladem. „Spolu s partnerskou rezervací Kraansvlak v Nizozemí je pastevní rezervace v bývalém vojenském prostoru Milovice u Prahy prvním místem, kde se zubra podařilo vrátit do nelesních biotopů. Splnil se zde předpoklad, že se zubrům v parkovité krajině připomínající savanu bude dařit. Zdejší stádo celkem osmi zakládajících jedinců založené roku 2015, doplněné o pět samic z Bělověže roku 2017, se více než zdvojnásobilo, přičemž pět u nás narozených zvířat bylo převezeno do českých i zahraničních rezervací,“ vysvětlil Dalibor Dostál, ředitel ochranářské organizace Česká krajina.

Zubr evropský v přírodě vyhynul krátce po 1. světové válce. V roce 1919 byl zastřelen poslední zubr v polské Bělověži, roku 1927 padl poslední zubr na Kavkaze. Přežilo pouhých 12 jedinců v zoologických zahradách a soukromých chovech. Mezinárodní záchranný program, který začal v roce 1923, pak doslova na poslední chvíli odvrátil vyhynutí největšího savce Evropy. Záchrana zubra je nesporně jedním z největších úspěchů mezinárodní ochrany přírody. I když se celková situace zubů v Evropě od roku 2004 stabilizovala, může pro její východoevropskou populaci znamenat potenciální riziko současná válka na Ukrajině.

(hyš-dd)
redakce@prirodatv.cz
Foto: Česká krajina