Sázet stromy nestačí, bez kopytníků se změny klimatu nepodaří zastavit

„V Evropě a Asii jde obvykle o parkovité krajiny luk s porosty dřevin, které nazýváme lesostepi. Napříč ztrátám jejich rozlohy v nedávné historii dnes pastevní ekosystémy zadržují podstatnou část, až 30 procent, globálního v půdě vázaného uhlíku. To je téměř o 50 procent více než množství uhlíku vázané ve všech lesních ekosystémech světa dohromady. Pastevní ekosystémy tak prokazatelně při správném nastavení významně přispívají k ukládání neboli sekvestraci uhlíku,“ řekl Jirků.

Právě správné nastavení je podle něj důležité. „Nadměrná pastva, tak zvaný overgrazing, ke které obvykle dochází v minulosti u pastvy hospodářských zvířat, vede naopak k uvolňování uhlíku do atmosféry,“ zdůraznil Jirků výrazný rozdíl mezi přirozenou pastvou velkých kopytníků a intenzivní pastvou hospodářských zvířat. Pro ukládání uhlíku do půdy v rámci přirozené pastvy velkých kopytníků je zároveň klíčové, aby nebyla používána antiparazitika a další veterinární chemie.

Jen trus bez obsahu toxických látek totiž rozeberou specializovaní brouci a zanesou ho do půdy. S trusem se tak do půdy vrací nejen živiny, organická hmota, která zvyšuje její úrodnost, ale také její schopnost zadržovat vodu a právě uhlík. Ochrana, a především obnova ekosystémů udržovaných velkými býložravci je proto jedním z klíčových opatření k zastavení změn klimatu. „Odhaduje se, že 20 procent pastevních ekosystémů již bylo přeměněno na ornou půdu, což dosud vedlo ke ztrátě až 60 procent uhlíku vázaného v jejich půdách,“ varoval biolog Jirků.

Pastevní ekosystémy jsou přitom pro ukládání uhlíku důležitější než lesy nejen kvůli výrazně většímu objemu uhlíku, které jsou schopné vázat, ale také díky výrazně větší stabilitě. „Často je jako vhodný způsob boje se změnou klimatu zmiňováno zalesňování. Pastevní ekosystémy se přitom jako úložiště uhlíku od lesů výrazně liší. Zatímco v pastevních ekosystémech je až 90 procent uhlíku deponováno v půdě, v lesích je jeho většina uložena v nadzemní biomase, zejména v těle stromů. Zatímco půda je stabilním dlouhodobým úložištěm uhlíku, lesy jsou jako jeho úložiště poměrně nestabilní. Lesy totiž mají tendenci plošně umírat vlivem požárů či kůrovce,“ porovnal Miloslav Jirků.

Právě v nestabilitě lesních porostů podle něj spočívá slabá stránka zalesňování. „Lesní porosty mají tendenci uhlík vázat na kratší dobu než půda a co je důležité, mají také tendenci uhlík periodicky skokově ve velkém množství uvolňovat. Děje se to jak vlivem přirozeného vývoje lesa, tak vlivem náhlého narušení lesů, ať už požáry nebo kůrovcovou kalamitou. Řada dřevin se navíc v souvislosti s klimatickou změnou a šířením patogenů potýká s problémy, v jejichž důsledku na celém světě dochází k chřadnutí lesních porostů a jejich destabilizaci. Ukládání uhlíku v lesích proto není v dnešním měnícím se světě  dlouhodobě perspektivní a nelze na něj spoléhat,“ uvedl a poznamenal, že provedené analýzy schopnosti ekosystémů sekvestrovat uhlík ukazují, že zalesňování nemůže mít na snižování atmosférického uhlíku zásadní význam.

Zcela nežádoucí je v této souvislosti zalesňování různých typů nelesních ekosystémů. „Bohužel právě stepi a savany bývají velmi často cílem různých zalesňovacích projektů. Tam, kde lesy nahradily výstavbu lidských sídel nebo obdělávaná pole, se už obvykle lesy nemohou vrátit na své původní místo. Zalesňovací projekty se tak bohužel často zaměřují na poslední plochy, a to jsou právě různé nelesní ekosystémy včetně pastevních krajin. Vede to nejen k dramatickému poklesu biologické rozmanitosti, ale zhoršuje se tím také celková schopnost planety vázat uhlík. Protože pastevní ekosystémy umí vázat uhlík mnohem lépe než lesy,“ vysvětlil Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina s tím, že obnova lesů má samozřejmě smysl, ale výhradně tam, kde byly lesy v minulosti vykáceny.

Odborníci také upozornili na značně nepřesné informace, které se v minulosti objevily v souvislosti s přežvýkavci. V médiích se dostalo opakovaně pozornosti produkci skleníkových plynů dobytkem, jako důsledek činnosti jejich trávicí soustavy. V průběhu fermentace potravy v bachoru přežvýkavých dochází k emisím skleníkových plynů, a tedy i uvolňování uhlíku do prostředí, ať už jde o oxid hlinitý nebo metan.

„Je však důležité upozornit, že u pasených zvířat jde o uhlík pocházející z biomasy, který by i bez jejich přispění v planetárním systému cirkuloval v důsledku nevyhnutelného rozkladu biomasy. Uhlík z biomasy uvolňovaný býložravci na pastvinách tedy není z hlediska klimatické změny absolutně žádný problém. Miliony let je v oběhu a planetární klimatický systém je na jeho přítomnost kalibrován,“ konstatoval Jirků.

Odlišná je ale situace u velkochovů hospodářských zvířat, kde dochází ke zkrmování pěstovaných plodin, často ve velmi vzdálených regionech. Typickým příkladem je sója pěstovaná na místě vykácených deštných pralesů, za použití umělých hnojiv vyrobených z fosilních surovin a přepravovaná přes polovinu světa na oceánských lodích se značnou spotřebou fosilních paliv, navíc produkujících obrovské množství skleníkových plynů a sazí.

Vázání uhlíku v půdě není jediným opatřením, kterým pastva velkých býložravců pomáhá s adaptací krajiny na změnu klimatu. Mezi další patří zadržování vody v půdě, ale také prevence proti požárům v krajině, která vlivem veder stále více vysychá. Omezená schopnost lesů a stromů vázat uhlík a malá stabilita jeho uchovávání ale podle ochranářů neznamená, že by se se sázením stromů mělo přestat. Sázení stromů samozřejmě zůstává důležité. Ve městech pomáhají s adaptací na klimatické změny, u polních cest poskytují stín lidem při průchodech. Dokud jsou stromy mladé a rostou, vážou uhlík.

„Stromy poskytují útočiště mnoha druhům živočichů. Sázením stromů mohou lidé vyjádřit svůj kladný vztah k přírodě. Pro zastavení změny klimatu je ale třeba využívat co nejúčinnější postupy. Jednostranným zaměřením na vysazování stromů svět ztratil mnoho let, kdy se mohla provést také další opatření, která s ukládáním uhlíku mohou pomoci výrazně více,“ zmínil Dostál.

Odborníci se shodují, že v současnosti je velkým problémem při řešení klimatických změn, že se nerozlišuje mezi uhlíkem, který by byl v planetárním oběhu přítomen přirozeně, a uhlíkem, který lidstvo do systému přidává spalování fosilních paliv a intenzivní zemědělské činnosti. jsou pak často snahy o hrubé zásahy do přirozených cyklů uhlíku, následuje řešení hlavního problému, kterým je spalování fosilních paliv a narušování přirozeného ukládání uhlíku v půdě nadměrným používáním chemie v zemědělství.

(hyš-dd)
redakce@prirodatv.cz
Foto: Česká krajina