Začínal jsem hospodařit od nuly, řekl soukromý zemědělec Miloš Crhounek
26. 9. 2022
„Do Kyjova jsem se přistěhoval od Koryčan kvůli bytu, nejsme odsud, náš rod nebyl selský. Otec byl vyučeným zámečníkem, měl dobrou práci v oboru, ale zároveň rád pracoval pro Svaz zahrádkářů. A zde jsem vlastně přičichl k zemědělství. Dokonce jsem již od osmi let jezdil s traktorem, no, spíš malotraktorem. A když jsem si měl vybrat mezi gymnáziem a učením, dal jsem přednost vyučení zemědělcem, přesněji opravářem zemědělských strojů. Nakonec jsem kvůli možnosti získat byt přijal zaměstnání v Technických službách města Kyjov, a to byla praxe ohromná. Jezdil jsem se vším, co mělo kola a také nějaký nástroj, žací lištu, kropení, kartáč, hrablo, lžíci. Všechno jsem se naučil opravovat. A pak přišel rok 1989,“ prozradil o svých začátcích soukromý zemědělec.
I vám se změnil život…
Zcela. Od souseda z činžáku jsem se dozvěděl o bývalých sedlácích z Kostelce, kteří uvažovali o restitucích a chtěli založit družstvo. Jenže se nechali odradit, ono to po roce devadesát nebylo jednoduché, leckdo se bál, že se situace zase obrátí. My jsme žádný majetek k navrácení neměli, ale tehdy se dalo kupovat od restituentů, případně koupit restituční nárok. Nejdřív jsme do toho šli se sousedem, ten mě ale nakonec opustil.
Tak jsme začali zde v Kostelci, kousek od Kyjova, hospodařit sami. Koupil jsem nejdříve jako restituční pohledávku vepřín, chovali jsme prasata, manželka pracovala na poště, a pak ji doma čekal vepřín a starost o zvířata, a k tomu vedla účetnictví. Bylo to náročné, ale všechno šlo, dokud výkupní cena masa neklesla na dvaadvacet korun, pak již to nebylo možné.
Mezitím jsem dál nakupoval budovy, abychom měli kam dávat stroje, poskytujeme totiž různé služby i pro obec. Doprava, polní práce, zemní úpravy a podobně. Toto zaměření se ukázalo jako prozřetelné. Kupovat budovy a různé objekty bylo snazší než pozemky, ale nakonec se podařilo nějakou půdu koupit a něco i pronajmout, a tak dnes naše rodina hospodaří na 120 hektarech půdy. Získat dnes nějaký pozemek, byť by šlo o nějakých půl hektaru, to je tady u nás, kde jsme obklopeni „agrofertími“ firmami, něco jako boj o život.
Všechnu práci zvládáme s rodinou, pěstujeme obilí, sóju i řepku, jako zlepšující plodinu, jako taková do osevního postupu patří. Do kukuřice a slunečnice se nepouštíme, protože se mi nechce kvůli tomu kupovat speciální stroje potřebné pro jejich pěstování. Jistou změnu připravujeme. Právě teď se chystám předat hospodářství synovi, s nadsázkou říkám, že dosud on pracoval pro mě, a nyní budu já pracovat pro něj. Zatím je to tak, že využil program pro mladé zemědělce, pořídil si pěkný nový traktor. Ale musím si postesknout, že s tím byla spousta administrativy, než po všech možných peripetiích příspěvek skutečně obdržel. Ale dobře. Zeptáte-li se na pokračování, tak je jím syn Miloš, ale protože sám zatím rodinu nemá, tak už se hlásí čtrnáctiletý syn naší dcery, který tvrdí, že chce být zemědělcem. Na všech strojích mu to jde a vypadá to, jako by se v sedle traktoru narodil.
Je patrné, že jste spokojený.
Je tomu tak, baví mě to do dneška. Ovšem hospodařit bez podpory a pochopení rodiny by nešlo. Na syna je spolehnutí, manželka sice už účetnictví nedělá, je to vážně velká administrativa, ale je nám ve všem nápomocná a je nám velkou oporou.
Vyjíždíme do kraje, obhlédnout pozemky, budovy a také pozitivní změny v krajině. Zde vlastně začíná pověstné Moravské Toskánsko. Před námi nad polní cestou letí dudek, jako by nás vedl na vyhlídku s pěkným obrázkem Panny Marie.
Tak tady je vidět, jak zde proběhly protierozní úpravy. Na tom má velkou zásluhu paní starostka. Lze říci, že by to leckde šlo ještě lépe, například tamhle na stráni by se neměly meze sbíhat, ale už i tyto úpravy krajině určitě prospějí. Dnes se nezdá, že by tu hrozilo nějaké nebezpečí, ale již jsme zde zažili přívalové deště, které splavily ornici až do vsi. A nezapomínejme na erozi větrnou, vidíte, jaká je zde půda, je to spraš, úrodná, ale spraš. Krajina je malebná, ale chce-li se s ní dál něco dělat, musí se v ní umět číst. A když se dělají úpravy, je třeba místo navštívit, při plánování od stolu hrozí více chyb.
Říkal jste, že jste obklopeni Agrofertem, a i pronajmout nějaké pole je problém, jak se to dále projevuje?
Například při prodeji úrody. Proto jsem začal budovat sklad. Ono je to tak, že zde Babiš zásadním způsobem ovlivňuje nejen výkupní ceny obilí, ale i ceny například hnojiv. Nikdo z konkurence nenabízí ceny diametrálně odlišné. Zkoušeli jsme obchodovat s rakouskými kolegy, kolega z Brněnska, Pavel Stejskal, byl zakladatelem obchodní pobočky ve Vranovicích, ale protože výkupní ceny jsou podobné jako u Navosu, tak se nám nevyplatí tak daleko obilí vozit, je to necelých sedmdesát kilometrů. Jediná možnost je skladovat a počkat si. Vím, že leckteří kolegové také volí tuto cestu. Ovšem velkou podporou a zadostiučiněním pro mě je spolupráce s kolegy, zejména pak s předsedkyní naší regionální ASZ Hodonín Anežkou Chocholáčovou. Vypomůžeme si stroji i fyzicky i radou. Jsme dobrými přáteli. A nemáme to k sobě daleko. Dobře rovněž spolupracuji s kolegou a členem Rady Pavlem Machálkem, kterému jezdíme do Archlebova také dělat služby a při té příležitosti, hlavně ve žních při sečení obilí, pomůžeme i pár jeho známým a kamarádům, i když členy ASZ nejsou. Když se podívám zpátky na naše rozhodnutí věnovat se jen pěstování polních plodin, dělat jen „rostlinnou výrobu“, musím říci, že se nám tím život podstatně zjednodušil.
Josef Duben
redakce@prirodatv.cz
Foto: Josef Duben