Dobré znalosti přírodních podmínek základem úspěšné práce lesníků

Názory lesníků a vědců na vegetační stupňovitost v přírodních podmínkách Československa se vyvíjely společně s poznáním typologie lesních i nelesních stanovišť od 50. let 20. století. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem a Mendelova univerzita v Brně na toto téma zpracovaly shrnující a hodnotící článek Klasifikace vegetační stupňovitosti v České republice, který vyšel v letošním prvním čísle časopisu Zprávy lesnického výzkumu. Cílem jejich práce bylo nejen komplexně zmapovat samotný vývoj lesnicko-typologického klasifikačního systému, ale také ukázat na jeho určité nedostatky.

Je žádoucí, aby se tento unikátní klasifikační systém nestal pouze statickým pozůstatkem minulých dob bez reflexů současných trendů krajinné ekologie. Závěry této studie vědci využijí k dalším analýzám vedoucím k odstranění slabých míst a poznání tohoto nástroje lesnické praxe může napomoci k lepšímu pochopení vztahů mezi prostředím i vegetací v České republice. To je žádoucí s ohledem na projevy klimatické změny, nepřímé antropogenní ovlivnění prostředí, například ve formě čím dál intenzivnější tvorby tepelných ostrovů, predikce možného vývoje a směřování lesních i krajinných ekosystémů.

Autoři pro větší přehlednost vývoj rozdělili do dílčích časových úseků. I když důraz kladou zejména na Českou republiku, stručně pojednávají i o vývoji na Slovensku. Vertikální stupňovitost lesních společenstev podle nadmořské výšky je závislá na klimatu. V nejteplejších polohách s nízkými srážkovými úhrny tvoří dominantu společenstev duby, s rostoucí nadmořskou výškou, klesající teplotou a nárůstem srážek se zvyšuje zastoupení buku lesního. Dominantní společenstva buku lesního se dále přirozeně mísí s jídlí bělokorou a ve vyšších polohách se smrkem ztepilým. Na vysokohorských stanovištích tvoří smrk ztepilý samostatný vertikální stupeň, který je směrem k horní hranici lesa nahrazen borovicí klečí.

Definice a charakteristika vegetačních stupňů se v lesnicko-typologickém klasifikačním systému ustálily v 70. letech 20. století. Ve stejné době byly položeny i základy vegetační stupňovitosti geobiocenologického systému, který byl rozpracován v 90. letech. Oba klasifikační systémy jsou založeny na stejném konceptu, každý je však užíván k jinému účelu a rozdílná je i právní deklarace. Současně užívané nadstavbové rámce lesnicko-typologického klasifikačního systému vznikly vyhodnocením rozsáhlého datového souboru, který byl výsledkem sběru dat podle dvou podobných systémů.

Aktuálně užívaný koncept vegetační stupňovitosti v pojetí obou klasifikací nebyl dosud komplexně prověřen s využitím vícerozměrných matematicko-statistických metod. Perspektivním se jeví zejména využití přístupu k hodnocení stanovišť pomocí zonálního konceptu. Lesní vegetační stupně vyjadřují vztah mezi klimatem a biocenózou - vegetačními společenstvy, reprezentovanými tak zvanými klimaxovými dřevinami. Popisují ve zjednodušené podobě vegetační stupňovitost a vertikální rozšíření hlavních dřevin.

Lesní vegetační stupně spolu s definovanými edafickými, tedy půdními a ekologickými řadami, jako jsou extrémní, kyselá, živná, obohacená, oglejená, podmáčená, rašelinná slouží k základní typologické klasifikaci lesů pomocí vymezení lesních typů, dále sdružených do větších kategorií souborů lesních typů. V České republice je vymezeno deset lesních vegetačních stupňů, jež jsou nazvány podle jednotlivých klimatických dřevin a jejich kombinace dubu letního a zimního, buku lesního, jedle bělokoré, smrku ztepilého, borovice kleče a alpínských luk.

Přehled lesních vegetačních stupňů

0. lesní vegetační stupeň – borový

1. lesní vegetační stupeň – dubový

2. lesní vegetační stupeň – buko-dubový

3. lesní vegetační stupeň – dubo-bukový

4. lesní vegetační stupeň – bukový

5. lesní vegetační stupeň – jedlo-bukový

6. lesní vegetační stupeň – smrko-bukový

7. lesní vegetační stupeň – bukovo-smrkový

8. lesní vegetační stupeň – smrkový

9. subalpínský vegetační stupeň – klečový

10. alpínský vegetační stupeň - alpínský (alpínské louky)

Lesnická typologie je základní disciplínou hospodářské úpravy lesů a zabývá se klasifikací trvalých ekologických podmínek. Rozděluje lesy na segmenty s podobnými růstovými podmínkami, vyhodnocuje tyto podmínky a vyvozuje závěry pro vhodné lesnické hospodaření. Při lesnicko-typologickém mapování se provádí hodnocení trvalých znaků prostředí, jako jsou světlo, teplo, vodní režim, půdní chemismus a také rekonstrukce přirozeného složení rostlinného společenstva. Hlavním výstupem lesnické typologie je lesnicko-typologická mapa.

(hyš-jř)
redakce@prirodatv.cz
Ilustrační foto: Lesy ČR