Dnes se slaví ve velkém pestrost přírody, a to i té krkonošské

Letošní svátek biodiverzity má ústřední heslo Od dohody k akci: Vystavme biodiverzitu znovu. Odkazuje ke zmíněnému nebezpečnému trendu ubývání biologické rozmanitosti a k loňské prosincové montrealské dohodě na summitu smluvních stran Světové úmluvy o ochraně biodiverzity (CBD), kde se svět dohodl na mnoha konkrétních opatřeních, jak rozmanitost živé přírody zachránit. Mimo jiné tím, že v roce 2030 by mělo mít 30 procent celkového souše i oceánů status zvláště chráněných území.

Úbytek rozmanitosti přírody se týká pokračujícího vymírání celých druhů, ale snad ještě naléhavěji úbytku počtu druhů, které naštěstí zatím nevymírají. V české přírodě je tento trend asi nejvíce patrný na dříve běžných druzích ptáků, především zemědělské krajiny, a na populacích denních motýlů. Krkonošská příroda, podobně jako příroda dalších českých národních parků, chráněných krajinných oblastí, ale také lokalita evropské soustavy NATURA 2000, je taková oázou rostlinných i živočišných druhů.

V Krkonoších má svůj domov nejméně 15 tisíc druhů bezobratlých, z toho například na 1000 druhů denních i nočních motýlů, 1300 druhů brouků, 74 druhů měkkýšů, 428 druhů pavouků či 20 druhů vážek. Žije zde přes 320 druhů obratlovců, z čehož je mihule potoční jedním zástupcem kruhoústých, pět původních druhů ryb, 10 druhů obojživelníků, šest druhů plazů, 278 druhů hnízdících nebo protahujících ptáků a minimálně 60 druhů savců. I mezi krkonošskými živočichy jsou příklady nedávných návratů vlka obecného, ​​vydry říční, datlíka tříprstého a snad i rysa ostrovida či také kandidátů na místní vyhynutí tetřívka obecného nebo slavíka modráčka tundrového. Jsou tu druhy svědčící o poslední době ledové, tak zvaní glaciální relikty - huňatec žlutopásný či hraboš mokřadní i endemické - vřetenovka krkonošská.

V Krkonoších roste na 1200 druhů cévnatých rostlin. I mezi nimi jsou endemické druhy, které nerostou nikde jinde na světě, jako zvonek český, jeřáb sudetský, bedrník obecný skalní, lomikámen pižmový čedičový a další, stejně jako glaciální relikty všivec krkonošský, ostružiník moruška, lomikámen sněžný, vrba laponi Lindůvberg či rašelník. Poslední výzkumy ukazují, že počet krkonošských druhů hub by mohl dosahovat až 2000, roste tu 550 druhů mechů a minimálně 350 druhů lišejníků.

Tato čísla znějí monumentálně a vlastně docela monumentální jsou. A to Krkonoše ve skutečnosti nejsou nejpestřejším českým chráněným územím, co do počtu druhů, ve srovnání třeba s Národním parkem Podyjí nebo Chráněnou krajinnou oblastí Bílé Karpaty. Nutnost ochrany přírody chráněných území je snad většině lidí zřejmá, nicméně sama o sobě nestačí. Národní parky zaujímají pouze 1,5 procenta území republiky, na dalších 14,4 procentech pak leží chráněné krajinné oblasti. Další zhruba tři procenta státu tvoří maloplošná chráněná území a lokalita NATURA 2000. Pro zachování biodiverzity je bezpodmínečně nutné nezapomínat ani na ochranu živočichů a rostlin ve volné krajině, tedy mimo chráněná území, a zohlednit ji v zemědělské praxi i dotacích, při stavbě infrastruktury i při rozvoji obcí.

Neobejdeme se ani bez obnovy částí naší země, které jsme v minulosti přírodě vzali. V Krkonoších tak vracíme přírodě třeba některé dnes již nepotřebné dřevařské cesty, aktivní zásahy pomáhají rychlejšímu přechodu pozměněných lesů do přírody bližšího stavu, vracíme se zpátky do kdysi podmáčených a rašelinných smrčin i na v minulosti odvodněná vrchoviště - horská rašeliniště.

(hyš-rd)
redakce@prirodatv.cz
Foto: Správa KRNAP