Ochrana lesní biodiverzity je důležitá pro přírodu i člověka

Ve střední Evropě se za hlavní příčinu ohrožení biodiverzity považuje náhrada lesních přirozených dřevinných skladeb porostů pěstovaných stejnověkými monokulturami komerčních dřevin, zejména smrku ztepilého a borovice lesní, těžených holosečným způsobem. Dalšími podstatnými a hospodařením způsobenými faktory jsou nedostatek  rozmanitých forem odumřelé dřevní biomasy, tak zvaného mrtvého dřeva, starých a biotopových stromů, eliminace prostředí světlého lesa a odstraňování biologického dědictví přirozených disturbancí nahodilými těžbami.

Vědci z České zemědělské univerzity v Praze na základě studia rozsáhlého souboru literárních prací definovali faktory důležité pro ochranu lesní biodiverzity. Své výsledky publikovali v článku Klíčové faktory pro ochranu lesní biodiverzity ve střední Evropě. Studované publikace vědci při jejich zaměření a výstupů rozdělili do základních okruhů: klimatické změny, dřevinná skladba, intenzita hospodaření, fenomén starého lesa a jeho struktura včetně mrtvého dřeva, sukcese, fenomén světlého lesa a tradiční management, segregace a integrace.

Autoři v provedené analýze vyzdvihují, že lesnická praxe by měla usilovat o ukončení pěstování holosečně těžených monokultur, coby nejvýraznější formy stovky let uplatňovaného intenzivního hospodaření. V praxi je nutné se věnovat obnově pestré dřevinné skladby, ochraně starých lesů a jejich struktur i obnově prostředí světlého lesa a renesanci historických forem hospodaření. O smíšení porostů by měli lesníci usilovat na porostní i krajinné úrovni.

Pro ochranu biodiverzity má prokazatelně smysl zvyšovat zastoupení nedostatkových dřevin, nejen jejich rozptýleným vnosem do hospodářských monokultur, ale také úsilím o zachování a vznik celých porostů s přirozenou dřevinnou skladbou. Při těchto snahách by měla být primárním nástrojem přirozená obnova a sukcese namísto umělé výsadby. Využití introdukovaných dřevin pro podporu biodiverzity vědci spíše nedoporučují kvůli rizikům, která takový krok představují pro lesní společenstva. V kontextu klimatických změn lze však v některých případech o užití introdukovaných dřevin diskutovat jako o adaptačním opatření, například u jižněji žijících druhů, jejichž spontánní domigrování je s globálním oteplováním pravděpodobné.

Pro celkovou lesní biodiverzitu není podstatná pouze dřevinná skladba, ale také strukturní komplexnost lesního prostředí. S tím souvisí nutná ochrana starého lesa, a to jak  dochovaných starých lesů a pralesů, tak i zachování a podpora jejich typických strukturních prvků v lesích hospodářských. Pro biodiverzitu je zásadní existence starých a mohutných stromů, na nichž s rostoucím stářím a rozměry přibývá mikrobiotopů. Dále jsou zásadní rozličné formy mrtvého dřeva, z nichž jsou zvláště důležité rozměrné a osluněné mrtvé dřevo. Podstatná je přitom kontinuita v čase a prostoru.

Strukturní diverzita prostředí souvisí s efekty přirozených disturbancí (abiotických i biotických) a s jejich biologickým dědictvím. Přirozené disturbance lesních porostů včetně disturbancí velkoplošných, jsou na severní polokouli běžné a zásadním způsobem ovlivňujícím biodiverzitu lesa. Přírodní narušení vzniklá působením větru, bouří, námrazy, sněhu, požárů, podkorního hmyzu a podobně poskytují důležitou mikrobiotopii a zajišťují strukturní diverzitu prostředí.

Ve středoevropských lesích středních a vyšších poloh, zjednodušeně v bučinách a smrčinách, byl význam narušen ze zjištěných primárně smíšených režimů, které jsou četnějšími maloplošnými porušeními, doplněnými ve větších časových intervalech událostí závažnějšího rozsahu. Lesnické hospodaření zohledňující ochranu biodiverzity by mělo tento režim přirozených disturbancí imitovat při těžbě, například kombinaci jednotlivého a skupinového výběru či nepravidelnou probírkou, a to v různých délkách obmýtí včetně velmi dlouhých intervalů na části lesního celku.

Zároveň je nutné v ekosystému zachovat důležité strukturní prvky, například stromy k dožití, či mrtvé dřevo a respektovat všechna sukcesní stadia, zejména pozdní a raná, na jejichž prolínání je vázána velká část biodiverzity. V nižších polohách, v doubravách a lužních lesích, by mělo dojít k renesanci tradičních forem managementu, zejména pařezení (les nízký – výmladkový – a střední) nebo lesní pastvy, které lze z důvodu dlouhodobého lidského osídlení uvažovat jako součást dynamiky nížinných lesů.

Tradiční management je hojně doporučovaný nástroj k obnově prostředí světlého lesa, který je nezbytný pro velkou část lesní bioty. Ke zvýšení efektivity pro teplomilné a světlomilné druhy se doporučuje jeho aplikace na svazích jižní expozice. Při pařezení je nutné pamatovat na zachování mrtvého dřeva pro saproxylické druhy. Doplňkovými nástroji na podporu světlého lesa je tvorba světlin a vhodně nastavená údržba koridorů nadzemních elektrovodů pařezením či pastvou namísto plošným frézováním.

Rezervace jsou podstatné pro nejohroženější druhy organismů, avšak jejich role musí být podporována a doplněna správným managementem v hospodářských lesích. Zvláště horské lesy jsou pro bezzásahový režim, vykazují vysokou míru odolnosti a měření k diverzifikovanému prostředí jak po skončení hospodaření, tak po disturbancích. Význam efektů přirozených distrubancí a škály sukcesních stadií pro biodiverzitu je základním východiskem při rozsáhlých narušeních hospodářských lesů střední Evropy. Lesnické hospodaření, má-li zohledňovat lesní biologickou rozmanitost, musí ponechávat vzniklé souše na vhodných místech a umožnit sekundární sukcesi na významné části narušených ploch.

(hyš-jř)
redakce@prirodatv.cz
Ilustrační foto: VÚLHM